Jak jsem zjistil až v této knize, kterou jsem získal od pana vydavatele, drabble je literární útvar o přesně sto slovech, který autoři píší často na internet jako výzvu, kdy každý den je jiné zadání. Díval jsem se, že existuje pravidelná akce Duben - měsíc drabble, takže tento článek vychází akorát včas. Mám dojem, že dubnová žeň v titulu knihy s uvedenou akcí souvisí.
Jelikož jsem drabble neznal, nevěděl jsem, co čekat přesně od sborníku, který se skládá právě jen z tohoto mikrožánru.
V knize je napřed několik příběhů odpovídajících prakticky tradičním povídkám, jen složených z drabblů (většinou vycházejí dva na jednu stránku). V závěru je pak výběr pár desítek jednotlivých drabblů - nebo přinejmenším drabblů, u nichž jsem propojení nepostřehl.
Když přemýšlím, co pro mě forma drabblu znamenala při čtení, tak do samotného jednoho drabblu se neumím čtenářsky ponořit; ale vyhovuje mi jako nástroj, který vede k úspornosti textu a přesnosti vyjádření u delších příběhů, které se skládají z několika desítek jednotlivých drabblů.
Jen se přiznám, že jsem při čtení ignoroval název motta (challenge) pro ten který den. Kdybych se měl soustředěně zamyslet po každých pár větách na nadpis a ještě na motto, tak by mě to při čtení vytrhávalo z toku příběhu.
 |
| Příklad drabblu: má svůj nadpis, po straně pak červeně znění příslušné výzvy, kterou autor naplnil. |
Povídky pana Bendy sestavené z drabblů se mi líbily hezky. Zaujaly mě prakticky přesně v pořadí, v jakém jsou v knize uvedeny.
Naprosto nadšen jsem byl prvním příběhem ze současnosti: protagonistou je začínající duchovní, který přichází sloužit do malého města v Čechách a získává si přízeň místních obyvatel mj. tím, že se stane řidičem poslední autobusové linky, která byla zrušena, protože nenašli náhradu za předchozího řidiče.
Drabble je dobré vozítko pro pohyb děje: každá další scéna představí dalšího místního obyvatele a jeho životní situaci, většinou pomocí svižného všednodenního dialogu. Tak jako v reálných konverzacích, i zde je mnohé jen naznačeno a nedořečeno.
Výborné jsou v této první povídce i reflexe děje ve formě hovorů hlavního protagonisty o situaci s jeho církevními nadřízenými.
Příběh přivede čtenáře k podstatě věci. Tu podstatu neumím dobře vyjádři, ale zkusil bych to asi takto: člověk (nebo aspoň mnozí lidé) má přirozené duchovní potřeby. Cestu k jejich prožívání mu stále (i dnes a i v Čechách) nabízí náboženství, i když pro mnohé není lehké tuto nabídku akceptovat přes houštinu výhrad vyplývajících z časových konkrétností a nahodilostí.
Další dvě povídky jsou realistické příběhy z doby normalizace: jedna je nejspíš silně autobiografická a odráží dětství a dospívání autora prožité v rodině, kde otec byl významný odpůrce socialistického režimu. Druhá normalizační povídka zachycuje jako literární dokument tragický pokus tří mladíků o útěk ze země: v květnu 1978 unesli u Jesenické přehrady u Chebu autobus se školním výletem gymnázia a pokusili se vynutit si přechod hranice do západního Německa. Únosci po dohodě s pohraničníky propustili výletníky, avšak poté pohraničníci autobus v Pomezí u Chebu rozstříleli, přičemž zahynul nevinný řidič - dle tehdejšího procesu byl zastřelen únoscem, kniha prezentuje (přesvědčivě) variantu, že zahynul kulkou pohraničníků, kteří životy nešetřili, a chtěli především demonstrovat marnost podobných pokusů.
Další příběhy mají fantastické prvky, respektive jde o technologické spekulace, začasté se točící kolem tématu smrti.
Knihu mohu celkově doporučit, první povídka je velkým čtenářským potěšením; obě normalizační už byly na mě dost drsné, ale v každém případě silné.
První věta knihy: "Neboť kde jsou dva nebo tři shromáždění ve jménu mém," vzhlédl, "tam jsem já vprostřed nich."
Poslední věta: Sním, co mi dají.
Databáze knih: 80 % (z 1 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat