Jak jsem zjistil až v této knize, kterou jsem získal od pana vydavatele, drabble je literární útvar o přesně sto slovech, který autoři píší často na internet jako výzvu, kdy každý den je jiné zadání. Díval jsem se, že existuje pravidelná akce Duben - měsíc drabble, takže tento článek vychází akorát včas. Mám dojem, že dubnová žeň v titulu knihy s touto akcí souvisí.
Jelikož jsem drabble neznal, nevěděl jsem, co čekat přesně od sborníku, který se skládá jenom z tohoto mikrožánru.
V knize je napřed několik příběhů odpovídajících prakticky tradičním povídkám, jen složených z několika desítek drabblů (většinou vycházejí dva na jednu stránku). V závěru je pak výběr pár desítek jednotlivých drabblů - nebo přinejmenším drabblů, u nichž jsem propojení nepostřehl.
Když přemýšlím, co pro mě forma drabblu znamenala při čtení, tak do samotného jednoho drabblu se neumím čtenářsky ponořit; ale vyhovuje mi jako nástroj, který vede k úspornosti textu a přesnosti vyjádření u delších příběhů, které se skládají z několika desítek jednotlivých drabblů.
Jen se přiznám, že jsem ignoroval název challenge pro ten který den. Kdybych se měl soustředěně zamyslet po každých pár větách na nadpis a ještě na challenge, tak by mě to při čtení vytrhávalo z toku příběhu.
 |
| Příklad drabblu: má svůj nadpis, po straně pak znění příslušné výzvy, kterou autor naplnil. |
Povídky pana Bendy sestavené z drabblů se mi líbily hezky. Zaujaly mě prakticky přesně v pořadí, v jakém jsou v knize uvedeny.
Naprosto nadšen jsem byl prvním příběhem ze současnosti: protagonistou je začínající duchovní, který přichází sloužit do malého města v Čechách a získává si přízeň místních obyvatel mj. tím, že se stane řidičem poslední autobusové linky, která byla zrušena, protože nenašli náhradu za předchozího řidiče.
Drabble je dobré vozítko pro scénu, která svižným všednodenním dialogem představí dalšího místního obyvatele a jejiho životních situací. Tak jako v reálných konverzacích, i zde je mnohé jen naznačeno a nedořečeno.
Výborné jsou i reflexe ve formě hovorů duchovního o situaci s církevními nadřízenými. Příběh přivede čtenáře k podstatě věci. Já bych tu podstatu popsal takto: i když to lze těžko vyjádřit jednoduše srozumitelnými slovy, člověk (nebo přinejmenším mnozí lidé) má přirozené duchovní potřeby. Cestu k jejich prožívání mu stále (i dnes a i v Čechách) nabízí náboženství, i když pro mnohé není lehké tuto nabídku akceptovat přes houštinu výhrad vyplývajících z časových konkrétností a nahodilostí.
Další dvě povídky jsou realistické příběhy z doby normalizace: jedna je nejspíš silně autobiografická a odráží dětství a dospívání autora prožité v rodině, kde otec byl významný odpůrce socialistického režimu. Druhá normalizační povídka zachycuje jako literární dokument tragický pokus tří mladíků o útěk ze země: v květnu 1978 unesli u Jesenické přehrady u Chebu autobus se školním výletem gymnázia a pokusili se vynutit si přechod hranice do západního Německa. Únosci po dohodě s pohraničníky propustili výletníky, avšak poté pohraničníci autobus v Pomezí u Chebu rozstříleli, přičemž zahynul nevinný řidič - dle tehdejšího procesu byl zastřelen únoscem, kniha prezentuje (přesvědčivě) variantu, že zahynul kulkou pohraničníků, kteří životy nešetřili, a chtěli především demonstrovat marnost podobných pokusů.
Další příběhy mají fantastické prvky, respektive jde o technologické spekulace, začasté se točící kolem tématu smrti.
Knihu mohu celkově doporučit, první povídka je velkým čtenářským potěšením; obě normalizační už byly na mě dost drsné, ale v každém případě silné.
První věta knihy: "Neboť kde jsou dva nebo tři shromáždění ve jménu mém," vzhlédl, "tam jsem já vprostřed nich."
Poslední věta: Sním, co mi dají.
Databáze knih: 80 % (z 1 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat