Na uvedenou otázku jsem musel myslet, když jsem otevřel knihu Za okraj světa pí Dufkové, která vyšla právě před deseti lety jako její prvotina. Provedení knihy jako by říkalo, že u takovýchto nakladatelských projektů (míněno vydávání sbírky českých sci-fi povídek jako autorské prvotiny) vládne nejspíš předem nejistota o poměru hodnoty papíru a hodnoty písmenek na něm vytištěných: papír knihy je nevalný, stránky občas nerozřezané, tisk je malým písmem s minimálním místem nechaným na okrajích.Komu to připadá nefér, ať nehází kamenem, ale nechť vezme vlastní peníze a sám vydává prvotiny domácích sci-fi spisovatelů!
Sluší se tedy odpovědět, proč jsem tedy takovou knihu četl já? Protože knihu vlastníme a ku četbě mi ji doporučila sečtělá mangelka s tím, že pí Dufková píše skvěle.
Snad se nikdo neurazí, když dodám, že na mě marketingově zapůsobil i životopis autorky, který vykresluje neuvěřitelnou superženu: studium plazmatu a termonukleárních reaktorů na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, spisovatelství a k tomu společenský tanec. (Ve své prostotě bych si myslel, že takto elitní kombinace existuje jen v nadsázce, například ve filmech s p. Leslie Nielsenem.)
Knihu jsem přečetl s radostí během jednotýdenního dojíždění do práce a zpět. Nejvíce se mi líbily asi dvě věci.
Jednak souhlasím s mangelkou, že autorka píše ve skvělém pevném a neměnném stylu. Vypravěč hovoří v pomalém tempu, s naprosto pokerovou tváří: nechává absolutně na postavách, ať trpí, bojují, snaží se - prostě ať se samy předvedou, co vykřesají ze svých bolestivých osudů ve hře s nemilosrdnými pravidly.
Přiznávám, že místy bylo toho ostří na mě až trochu moc. Jsem měkota: i v beletrii mám například raději, když lupiči nepohodlného hlídače spoutají, než když ho hned zastřelí.
Druhak obdivuji metodu, jakou se autorka popasovala s pastí, kterou klade povídka jako žánr. Sám pro sebe si toto nebezpečí označuji jako past detektiva p. Štiky. Když má být v povídce dotažena zápletka do konce, občas tím vzniká nedobrý dojem. Moc povídek jsem v životě nepřečetl, ale třeba i detektivní povídky od takové velmistryně, jakou je pí Christie, působí často nechtěně komicky (úplně jako dětské rychlodetektivky s p. Štikou), když na konci přinesou vyluštění hádanky.
Naproti tomu povídky Za okraj světa se šikovně vyhnuly tomuto riziku tím, že zápletku začasté nechávají nevyřešenou a otázky nezodpovězené. Povídky nesměřují ke zbrklému vysvětlení všeho za každou cenu; jsme svědky scén, z nichž každá by stejně jako povídkou mohla být i expozicí románu.
Jako perlička pro čtenáře je na závěr knihy připojeno několik krátkých minipovídek, částečně mimo žánr fantastiky. Myslím, že nejsou přidány nadarmo: jde většinou o poetické chmurné texty na téma umírání a smrti. Tím se do ostřejšího světla dostávají pro čtenáře i motivy předchozích příběhů.
Vím, že pí Dufková po Za okraj světa již vydala i román (který mi rovněž mangelka doporučovala, ale který nevlastníme). Doufám, že budu mít příležitost si ho přečíst.
Povídkový sborník Za okraj světa doporučuji.
Databáze knih: 75 % (11 hodnocení)
Goodreads: 56 % (9 hodnocení)
První věta knihy: Necelou hodinu poté, co obrovské bílé slunce zmizelo za obzorem, otevřela stanice svá vrata.
Poslední věta: Jak jinak...
Žádné komentáře:
Okomentovat