Praha černá a zlatá má podtitul Výjevy ze života jednoho evropského města. Jedná se v podstatě o dějiny Prahy zachycené v osmi kapitolách, věnovaných jednotlivým okamžikům, či „výjevům“:
1. pí Libuše (prehistorie),
2. p. Přemysl Otakar II.,
3. p. Karel IV.,
4. husité,
5. p. Rudolf II.,
6. p. Mozart v Praze,
7. revoluce 1848 a kontrarevoluce a
8. p. Masaryk.
Bichle o 550 stranách vyžaduje určitý čtenářský výkon: minulý rok jsem se do ní pustil, ale zasekl jsem se někde ve třetině. Letos jsem si říkal, že ji – trochu z povinnosti – dočtu. Jelikož jsem neměl žádné poznámky pro článek na blogu, tak jsem nejdřív jen listoval znovu od začátku a dělal si poznámky. Potom jsem navázal a knihu dočetl. Zajímavé bylo, že takto napodruhé jsem teprve dostal na Prahu černou a zlatou chuť a přečetl jsem ji s radostí a velikým zájmem.
Dějiny Prahy v podání p. Demetze jsou báječné a naprosto je doporučuji. Autor v předmluvě vyhlásil záměr napsat pražský příběh v opozici jednak k (i) tradičnímu českému nacionálnímu dějepisu a stejně tak k (ii) modernímu povrchnímu (turistickému) pohledu na magickou Prahu, kterou mu reprezentuje kniha p. Ripellina Praga magica z r. 1973 a na ní navazující práce v podobném duchu, tzn. založené na kombinaci proslulého dr. Kafky a mystiky rudolfínské doby a židovského města (p. Löwy, umělý p. Golem atd.).
Prahu magickou jsem bohužel nečetl, takže v tomto směru nemohu soudit. Pokud jde o český národní dějepis, i jako laik jsem pochopil (zejména na základě sledování TV pořadu Historie CS, který považuji na vůbec nejlepší českou TV show), že aktuální česká historická věda je již dosti vzdálena staré nacionální propagandě a pracují v ní některé velice sympatické osobnosti. Nejsem si ale jist, jestli již existuje nějaká vydařená syntéza českých dějin, která by odpovídala modernímu pohledu.
Proto je pohled p. Demetze přínosný, protože ukazuje Prahu jako výsledek soužití různých etnik, hlavně Čechů, Němců, Židů a Italů, z nichž žádné si ji historicky nemohlo nárokovat jen pro sebe.
Zcela speciální kvalitu však dle mého názoru jeho kniha přináší díky osobnímu zaujetí: p. Demetz je pražským rodákem. Pochází ze smíšeného manželství německého otce (původem z rétorománské rodiny přistěhovalé z jihotyrolských Alp) a židovské matky, kteří ho doma vedli též k české kultuře. Narodil se roku 1922 a v mládí ho formovala Republika a p. Masaryk. Z Československa uprchl přes Šumavu v r. 1949 a dále pracoval jako literární historik na Západě.
Vlastní osobou a osudem tedy jedinečně spojuje naši současnost s kulturním vrcholem v období mezi světovými válkami, jakož i se starší pražskou tradicí, která skončila úplným počeštěním města v důsledku národní a sociální revoluce.
Knihu napsal v 90. letech poté, co se vrátil po převratu na návštěvu do rodného města, na něž měl vzpomínky přinejmenším rozporné.
Závěrem můj obvyklý nesouvislý přehled poznámek z četby:
- P. Demetz má dar stručného vyjadřování, přesto však dovede doplnit i k obecně známým tématům nějaký detail, který jsem neznal. Dám dva příklady z kapitoly o umění v Republice. Když píše o p. Karlu Čapkovi, klade důraz i na jeho překladatelskou činnost:
Bichle o 550 stranách vyžaduje určitý čtenářský výkon: minulý rok jsem se do ní pustil, ale zasekl jsem se někde ve třetině. Letos jsem si říkal, že ji – trochu z povinnosti – dočtu. Jelikož jsem neměl žádné poznámky pro článek na blogu, tak jsem nejdřív jen listoval znovu od začátku a dělal si poznámky. Potom jsem navázal a knihu dočetl. Zajímavé bylo, že takto napodruhé jsem teprve dostal na Prahu černou a zlatou chuť a přečetl jsem ji s radostí a velikým zájmem.
Dějiny Prahy v podání p. Demetze jsou báječné a naprosto je doporučuji. Autor v předmluvě vyhlásil záměr napsat pražský příběh v opozici jednak k (i) tradičnímu českému nacionálnímu dějepisu a stejně tak k (ii) modernímu povrchnímu (turistickému) pohledu na magickou Prahu, kterou mu reprezentuje kniha p. Ripellina Praga magica z r. 1973 a na ní navazující práce v podobném duchu, tzn. založené na kombinaci proslulého dr. Kafky a mystiky rudolfínské doby a židovského města (p. Löwy, umělý p. Golem atd.).
Prahu magickou jsem bohužel nečetl, takže v tomto směru nemohu soudit. Pokud jde o český národní dějepis, i jako laik jsem pochopil (zejména na základě sledování TV pořadu Historie CS, který považuji na vůbec nejlepší českou TV show), že aktuální česká historická věda je již dosti vzdálena staré nacionální propagandě a pracují v ní některé velice sympatické osobnosti. Nejsem si ale jist, jestli již existuje nějaká vydařená syntéza českých dějin, která by odpovídala modernímu pohledu.
Proto je pohled p. Demetze přínosný, protože ukazuje Prahu jako výsledek soužití různých etnik, hlavně Čechů, Němců, Židů a Italů, z nichž žádné si ji historicky nemohlo nárokovat jen pro sebe.
Zcela speciální kvalitu však dle mého názoru jeho kniha přináší díky osobnímu zaujetí: p. Demetz je pražským rodákem. Pochází ze smíšeného manželství německého otce (původem z rétorománské rodiny přistěhovalé z jihotyrolských Alp) a židovské matky, kteří ho doma vedli též k české kultuře. Narodil se roku 1922 a v mládí ho formovala Republika a p. Masaryk. Z Československa uprchl přes Šumavu v r. 1949 a dále pracoval jako literární historik na Západě.
Vlastní osobou a osudem tedy jedinečně spojuje naši současnost s kulturním vrcholem v období mezi světovými válkami, jakož i se starší pražskou tradicí, která skončila úplným počeštěním města v důsledku národní a sociální revoluce.
Knihu napsal v 90. letech poté, co se vrátil po převratu na návštěvu do rodného města, na něž měl vzpomínky přinejmenším rozporné.
Své rodné město miluji a zároveň nenávidím a mé svářící se pocity neutišily ani opakované návraty do Prahy po převratu v roce 1989. (...) Vzpomínám si rovněž na stárnoucí ženu s důkladnými šněrovacími botami a s plným batohem (byla to moje matka), která jela zanedbanou tramvají číslo 7 na shromaždiště, odkud byli transportováni Židé do táborů, z nichž nebylo návratu, a v duchu vidím i to, jak za tři roky nato byli po osvobození Prahy německé ženy, děti a starci soustředěni do starých kin a na sportovní stadiony a nakonec vyhnáni z města i z Československa. Mí četní evropští kolegové, kteří chtějí psát o českých záležitostech, to mají snazší, poněvadž je netíží vzpomínky, z nichž je člověku smutno na duši a zároveň se mu obrací žaludek.Osobní vzpomínky jsou však soustředěny výlučně v předmluvě a v doslovu „Obtížný návrat do Prahy“, který napsal pro americké noviny. Vlastní text knihy - tj. historických kapitol - se o osobních záležitostech nijak nezmiňuje.
Závěrem můj obvyklý nesouvislý přehled poznámek z četby:
- P. Demetz má dar stručného vyjadřování, přesto však dovede doplnit i k obecně známým tématům nějaký detail, který jsem neznal. Dám dva příklady z kapitoly o umění v Republice. Když píše o p. Karlu Čapkovi, klade důraz i na jeho překladatelskou činnost:
Mnohem méně však bylo známo, že léta pracoval na průkopnickém překladu výboru z moderní francouzské poezie. Jeho překlad Apollinairova Pásma se v roce 1918 stal základním textem české avantgardy a jeho antologie současné francouzské poezie, vydaná v roce 1920, objevila mladé generaci zcela nové světy.Podobně důkladný je i ve stručné informaci o Osvobozeném divadle, kde na jedné úrovni s V+W a p. Ježkem uvádí jako člena týmu i p. Zelenku (kterého já vůbec neznám).
Začátkem třicátých let se Voskovcovi a Werichovi podařilo získat pro spolupráci význačného funkcionalistického architekta Františka Zelenku, který jim pak navrhoval dekorace a plakáty (za okupace založil divadlo v Terezíně a zahynul se ženou a synem v Osvětimi).- Relativizuje oddělenost českého a německého kulturního života v Praze od doby národního obrození. Poznamenává, že čeští umělci milovali Paříž, avšak tento vztah nebyl příliš opětován. Vyjmenovává případy, kdy české umění v zahraničí propagovali spíše původem pražští němečtí a židovští intelektuálové.
- Uvádí anekdotu o p. Brodovi, kterou šířil autorův otec (který prý žárlil na postavení p. Broda za Republiky). P. Brod prý uplácel každý rok řidiče pražského turistického autobusu Čedok vánoční husou; ten pak na oplátku stavěl s turisty v Praze před domem p. Broda a hlásil do megafonu: „Zde bydlí německý básník Max Brod!“.
- Hezky píše o osobnostech překračujících etnické hranice v Praze: jednak o filozofovi p. Bernardu Bolzanovi (o tom jsem již dosti četl) a pak o židovském básníku (a povoláním lékárníkovi ve Vodičkově ulici) p. Siegfriedu Kapperovi (o něm jsem předtím neslyšel), který se jako první pražský židovský autor snažil psát česky (byť to nebyl jeho rodný jazyk a psal mj. německé cestopisy ze Srbska) a vůbec se hlásil ke Slovanům, přestože p. Havlíček ho jako Žida odmítl zařadit mezi české autory.
Kapper se na cestách vždy považoval za Čecha (bez ohledu na Havlíčka), a když byli jednoho večera v Bělehradě hosté patřící ke kosmopolitní směsici národů vyzváni, aby každý zazpíval píseň, jež je jeho srdci drahá, zapěl starý husitský bojový chorál „Ktož jsú boží bojovníci“.Musím říci, že německý židovský lékárník z Vodičkovy ulice, který v Bělehradě v noci v restauraci zpívá husitské chorály, to je historka, která se mi líbí.
- Hezký příklad autorské důkladnosti a dotahování informací přes hranice obvyklých klišé je třeba toto shrnutí toho, jak byly rozkradeny obrovské umělecké sbírky nashromážděné na Hradě císařem p. Rudolfem II. Neskončily zdaleka jen ve Švédsku, jak by zněla automatická laická odpověď.
Několik sloužících bylo v době nemoci (Rudolfa II.) přistiženo při krádeži, ale velké drancování nastalo teprve několik let po Rudolfově úmrtí, když čeští rebelové prodali jeho klenoty norimberským kupcům, aby měli čím financovat povstání proti Vídni. Za třicetileté války se na bezostyšném loupení podíleli rukou nerozdílnou katolíci i protestanté. Po bitvě na Bílé hoře si Maximilián Bavorský odvezl z Prahy vzácnou kořist naloženou na tisíci pěti stech vozech – představovaly pak jeho příspěvek k proslulým mnichovským uměleckým sbírkám -, a když v roce 1631 přitáhli do Prahy na několik týdnů Sasové, vraceli se pak do Drážďan s dalšími padesáti vozy. Několik týdnů před podepsáním vestfálského míru v 1648 vydal švédský kancléř tajný rozkaz, aby určená vojenská jednotka obsadila Hrad a zkonfiskovala, co ještě zbylo z císařských sbírek. Královna Kristýna pak dostala podrobný inventář kořisti, který nese datum 31. srpna 1648. Pak přišli v roce 1757 na řadu Prusové Friedricha Velikého a nakonec i císař Josef II., osvícenský filozof na habsburském trůně, který chtěl Pražský hrad proměnit v užitečný objekt dělostřeleckých kasáren a jmenoval komisi, jež měla ocenit a rozprodat, co zbylo. Ještě dvě stě let po Rudolfově smrti byla pražská starožitnictví přeplněna méně hodnotnými předměty.- Zaujal mě živý popis p. Karla IV.
Ačkoli byl nadprůměrného vzrůstu, vypadal malý, a neměl-li hrb, rozhodně chodil s hlavou vysunutou dopředu (jeden z jeho krčních obratlů byl zdeformován nebo vyhřezl v důsledku zranění šípem, který ho zasáhl na bojišti). Podle dobových zpráv se nedíval ostatním do očí, obvykle byl neklidný a unavený, a když přijímal někoho v audienci, obvykle hleděl do dálky, neustále ořezával nožíkem kousky dřeva a návštěvníkovi odpovídal sice rychle a vlídně, ale bez větší vřelosti. V pozdějších letech života pravděpodobně zanevřel na lidi úplně.- P. Přemysla Otakara II. označuje za „jedinou shakespearovskou postavu českých dějin a zakladatele Prahy jako města v evropském smyslu“. Mnoho nacionálních historiků ho prý tradičně nedoceňovalo: zaměřovali se na jeho územní expanzi a vyčítali mu osidlování země Němci. Pomíjeli přitom pokrok v životních podmínkách díky právním reformám.
Přemysl Otakar II. byl prvním pražským králem, který chránil pracující a kupce bez ohledu na jejich národní příslušnost před hrabivými pány z jakékoli společnosti a který vytvořil městskou aglomeraci, jež spojila společenství Čechů, Němců, Židů a Italů – lidí, kteří měli po staletí v míru žít, pracovat a tvořit společně, nebo alespoň vedle sebe.- I po četbě Prahy černé a zlaté mám nejasno v tom, co přesně si mám myslet o národním cítění v historii. Na jednu stranu je celkem jasné, že nacionalismus je moderní konstrukt. Na druhou stranu tyto věci řešil už p. Kosmas.
Kosmas se nedává lehce strhnout ke krajním tvrzením. (...) Nejnacionalističtější výroky jsou často připisovány mluvčím v dramatických situacích a nemusí být vždy jeho vlastním přesvědčením. Rozhodně nemůže vystát dobře živené německé válečníky, kteří se dají snadno porazit svými mrštnějšími českými protivníky; když však čteme, že „oslí hovno“ (assini merda) by bylo lepší než německý biskup, který přišel do Čech „bez kalhot“, jsou tato slova vložena do úst popudlivého českého stařešiny.
Databáze knih: 93 % (3 hodnocení)
Goodreads: 72 % (125 hodnocení)
Poslední věta: Když vlak vyjížděl z nádraží, říkal jsem si v duchu, že to nemohlo být vše, ale mezitím jsme už míjeli pole za městem a já jsem viděl na otlučených tabulích zastávek na znamení názvy míst, kam jsme kdysi jezdívali na nedělní výlety, a ihned jsem věděl, že se opět vrátím, že to chci zkusit ještě jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat